Květen a červen jsou měsíce, ve kterých srny rodí (tzv. kladou) mláďata. Ta potom ukrývají na loukách ve vysoké trávě, aby je ochránila před predátory (lišky, divočáci, jezevci), než povyrostou a budou schopna před nimi utéct sama. Srna se od srnčete nikdy zcela nevzdálí, zpravidla z okraje lesa pozoruje louku a čas od času chodí své mládě kojit. Tyto měsíce jsou ovšem dobou, kdy se sečou travní porosty k přípravě senáže, dále porosty vojtěšky a jetele. Srnčata na blížící se nebezpečí v podobě sekačky reagují přikrčením k zemi.

Dnešní způsob sečení je však pro takto schovaná mláďata zničující. Záběr sekaček může být v rozmezí od tří do dvanácti metrů a rychlost traktoru se pohybuje od 5 do 20 km za hodinu. Za těchto podmínek není řidič zpravidla schopen mládě v trávě zahlédnout. Srnče se navíc při jakémkoliv vyrušení instinktivně přikrčí k zemi a „zneviditelní se“ natolik, že je mnohdy nesnadné ho objevit i při pouhé pěší chůzi. Dnešní stroje srnčata přesekají, ne vždy však dojde k okamžitému úhynu. Sekačky srnčatům zpravidla přesekají běhy, nebo je jinak zmrzačí a srnčata poté umírají až několik hodin, než vykrvácí a stanou se pochoutkou dravých ptáků.

Dle hrubého odhadu jen v ČR zemře ročně následkem sečení na 60 000 SRNČAT!!!

Při výrobě senáže je posekaná tráva vzápětí sbírána do balíků, často i s nasekanými mrtvolkami srnčat. Vyplašená matka srna se pak s večerem vrací na louku své mládě hledat. Je skutečně nesmírně srdcervoucím zážitkem pozorovat plačící srnu, která se ještě několik dní vrací na louku a mládě zoufale hledá.